Karel Marx, 1859
Ke kritice politické ekonomiePŘEDMLUVA[1]
Zkoumám systém buržoasní ekonomie v tomto pořadí: kapitál, pozemkové vlastnictví, námezdní práce; stát, zahraniční obchod, světový trh. Prvními třemi rubrikami zkoumám ekonomické životní podmínky tří velkých tříd, z nichž se skládá moderní měšťácká společnost; souvislost dalších tří rubrik je zřejmá. První oddíl první knihy, pojednávající o kapitálu, má tyto kapitoly: 1. zboží, 2. peníze čili jednoduchý oběh, 3. kapitál všeobecně. První dvě kapitoly tvoří obsah tohoto sešitu. Celá látka leží přede mnou v podobě monografií, které byly napsány s dlouhými přestávkami v různých obdobích nikoli pro tisk, nýbrž k vlastnímu ujasnění a jejichž souvislé zpracování podle vytčeného plánu bude záviset na vnějších okolnostech.
Všeobecný úvod, který jsem si načrtl, neuveřejňuji[2], protože jsem po důkladném přemýšlení usoudil, že jakékoli předjímání výsledků, jež mají být teprve dokázány, působí rušivě a že čtenář, který mne vůbec chce sledovat, se musí rozhodnout stoupat od jednotlivého k obecnému. Naproti tomu pokládám za vhodné uvést zde několik náznaků o průběhu svých vlastních politicko-ekonomických studií.
Mým studijním oborem byla právní věda, kterou jsem se však zabýval jen jako podřadnou disciplinou vedle filosofie a historie. Roku 1842—1843 jako redaktor „Rheinische Zeitung“[3] octl jsem se po prvé v rozpacích, když jsem se musel účastnit diskusí o tak zvaných materiálních zájmech. Jednání rýnského zemského sněmu o lesním pychu a parcelaci pozemkového vlastnictví, úřední polemika o situaci moselských rolníků, kterou zahájil s „Rheinische Zeitung“ pan von Schaper, tehdy vrchní president Rýnské provincie, posléze debaty o svobodném obchodu a ochranných clech daly první popudy k tomu, abych se zabýval ekonomickými otázkami. Na druhé straně v oné době, kdy dobrá vůle „jít dále“ o mnoho převyšovala odbornou znalost, ozvaly se „Rheinische Zeitung“ ohlasy francouzského socialismu a komunismu, slabě filosoficky zbarvené. Vyslovil jsem se proti tomuto břídilství, ale zároveň v polemice s „Allgemeine Augsburger Zeitung“[4] jsem bez okolků přiznal, že moje dosavadní studie mi nedovolují odvážit se nějakého samostatného úsudku o obsahu francouzských směrů. Tím ochotněji jsem využil iluse vydavatelů „Rheinische Zeitung“, kteří doufali, že umírněnějším chováním listu dosáhnou zrušení ortelu smrti nad ním vyneseného, abych se uchýlil s veřejného jeviště do studovny.
První prací, podniknutou k vyřešení pochyb, které na mne doléhaly, byla kritická revise Hegelovy filosofie práva: úvod k této práci vyšel v „Deutsch-Französische Jahrbücher“,[5] vydávaných roku 1844 v Paříži. Moje bádání vedlo k závěru že právní vztahy, stejně jako formy státu, nemohou být pochopeny ani ze sebe samých, ani z tak zv. všeobecného vývoje lidského ducha, nýbrž naopak, že tkví svými kořeny v materiálních životních poměrech, jejichž souhrn nazval Hegel, po příkladu Angličanů a Francouzů XVIII. století, „občanskou společností“, že však anatomii občanské společnosti je nutno hledat v politické ekonomii. Ve studiu politické ekonomie, zahájeném v Paříži, jsem pokračoval v Bruselu, kam jsem přesídlil po vypovídacím rozkazu pana Guizota. Všeobecný výsledek, k němuž jsem dospěl a který mi pak při mých studiích byl vodítkem, lze stručně formulovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad niž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidi není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy, nebo — co je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebe rychleji celá ohromná nadstavba. Zkoumáme-li takový proces převratů, musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v hospodářských výrobních podmínkách, jejž lze přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej vybojovávají. Jako neposuzujeme jednotlivce podle toho, co si sám o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou převratovou epochu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak toto vědomi musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku. Zhruba je možno označit asijský, antický, feudální a moderní měšťácký výrobní způsob za progresivní epochy ekonomické společenské formace. Měšťácké výrobní vztahy jsou poslední antagonistickou formou společenského výrobního procesu, antagonistickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individui; avšak výrobní síly, vyvíjející se v Iůně měšťácké společnosti, vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací se tudíž uzavírá předhistorie dějin lidské společnosti.
Bedřich Engels, s nimž jsem si od vyjití jeho geniálního nástinu kritiky ekonomických kategorií (v „Deutsch-Französiche Jahrbücher“) neustále písemně vyměňoval myšlenky, dospět jinou cestou (srovnej jeho „Postavení dělnické třídy v Anglii“) k témuž výsledku jako já. A když se na jaře roku 1845 usídlil také v Bruselu, rozhodli jsme se společně vypracovat naše pojetí, které je v protikladu k ideologickému pojetí německé filosofie, čili zúčtovat se svým dřívějším filosofickým svědomím. Úmysl byl proveden ve formě kritiky pohegelovské filosofie. Rukopis, dva objemné osmerkové svazky, již dávno ležel v místě svého vydání ve Vestfálsku, když jsme dostali zprávu, že změněné poměry nedovolují, aby byt vytištěn. Zůstavili jsme rukopis hlodavé kritice myší tím ochotněji, protože jsme dosáhli svého hlavního cíle — ujasnili jsme si věci pro sebe. Z roztroušených prací, v nichž jsme tehdy po té nebo oné stránce předkládali veřejnosti své názory, uvedu jen „Manifest komunistické strany“, napsaný společně Engelsem a mnou, a mnou uveřejněné „Pojednání o svobodném obchodu“ (Discours sur le libre échange). Rozhodující body našeho nazírání byly po prvé vědecky, byť pouze polemickou formou, nastíněny v mém spise „Bída filosofie“ (Misère de la Philosophie), vydaném roku 1847 a namířeném proti Proudhonovi. Tisk německy psaného pojednání o „Námezdní práci“, v kterém jsem shrnul své přednášky na toto thema v bruselském německém dělnickém spolku, byl přerušen únorovou revolucí a mým násilným vyhoštěním z Belgie, ke kterému došlo v souvislosti s touto revolucí.
Vydávání „Neue Rheinische Zeitung“ roku 1848 a 1849 a pozdější události přerušily moje ekonomická studia, která jsem mohl obnovit teprve roku 1850 v Londýně. Obrovský materiál k dějinám politické ekonomie, nashromážděný v Britském museu, výhodná posice, kterou skýtá Londýn pro pozorování měšťácké společnosti, posléze nové vývojové stadium, do něhož, jak se zdá)o, vstoupila tato společnost objevením kalifornského a australského zlata, přiměly mne, abych začal znovu od začátku a kriticky se propracoval novou látkou. Tato studia vedla zčásti sama sebou do zdánlivě zcela odlehlých disciplin, u nichž jsem se musil krátce či déle pozastavit. Čas, který jsem měl k disposici, byl mi však zkracován zejména naléhavou nutností výdělečné činnosti. Moje, nyní osmiletá spolupráce v prvních angloamerických novinách „New York Tribune“[6] zavinila mimořádné roztříštění studií, protože se vlastním novinářským dopisovatelstvím zabývám jen výjimečně. Avšak články o význačných ekonomických událostech v Anglii a na pevnině tvořily tak významnou část mých příspěvků, že jsem byl nucen seznamovat se s praktickými podrobnostmi, které se vymykají z rámce vědy politické ekonomie ve vlastním smyslu.
Tento náčrt mých studií v oboru politické ekonomie má pouze dokázat, že moje názory, ať již budou posuzovány jakkoli a ať se sebeméně shodují se sobeckými předsudky panujících tříd jsou výsledkem svědomitého a dlouholetého bádání. U vchodu do vědy jako u vchodu do pekla musí však být vznesen požadavek:
Qui si convien lasciare ogni sospetto
Ogni viltà convien che qui sia morta.[7]
Karel Marx
V Londýně v lednu 1859__________________________________
Poznámky:
1. Kniha K. Marxe „Ke kritice politické ekonomie“ byla po prvé vydána v Berlíně roku 1859. (Pozn. red.)
2. Viz v příloze „K. Marx: Úvod ke kritice...“
3. „Rheinische Zeitung“ [Porýnské noviny] — radikální deník, vycházel v Kolíně n. R. 1842—1843; od 15. října 1842 do 18. března 1843 byl jeho redaktorem Marx. (Pozn. red.)
4. Marx tu má na mysli svůj článek ‚‚Komunismus a ‚AIIgemeine Augsburger Zeitung‘ “. (Pozn. red.)
5. „Deutsch-Französische Jahrbücher“ (Německo-francouzské ročenky] — orgán revoluční komunistické propagandy, vydávaný Marxem v Paříži roku 1844. (Pozn. red.)
6. “New York Daily Tribune“ — demokratický deník, vycházel v New Yorku od roku 1841 do roku 1924; Marx byl spolupracovníkem tohoto listu v letech 1851 až 1862. (Pozn. red.)
7. Smysl veršů Dantovy „Božské komedie“ je asi takový:
Zde nutno zachovat si pevného ducha,
zde nebudiž rádcem strach.
(Pozn. redakce)